Maminka Veronika nám vypráví příběh malé Terezky, kde už příchod na svět byl velmi obtížný a rodiče malé Terezky se museli vypořádat s velkou spoustou těžkých chvil a rozhodnutí.

Dobrý den,

jmenuji se Veronika Petříková a náš příběh začal dne 11.1.2019, kdy jsme se všichni těšili na naši vysněnou holčičku Terezku. Máme dva syny Radečka (5 let) a Samíka (10 let). Upřímně jsme třetí dítě už neplánovali, ale když jsem otěhotněla, neměla jsem to srdce jít na interupci. V koutku duše jsem doufala, že to bude holčička, kterou jsem si moc přála. Ve druhém měsíci mi řekli, že jsem “potratila”. Brala jsem to jako osud, že to tak prostě asi mělo být. Manžel nebyl schopen se smířit s tím, že budeme mít třetí dítě. Proč to píšu? Jsem upřímná a pochopíte vše na konci našeho příběhu. Tři týdny nato jsem skončila na pohotovosti a pan doktor mi sdělil, že čekám miminko, že jsem ve třetím měsíci a že je naprosto v pořádku. Moje gynekoložka byla v šoku, řekla mi, že se jí přehlédnout miminko nestalo za 40 let její kariéry. Malá se “schovala”, zkrátka tu chtěla být s námi.  Dnes už to vím.

Celé těhotenství probíhalo v pořádku a 6.1.2020 se měla Terezka narodit. Podstoupila jsem všechny testy, které jsem si, jen tak mimochodem musela hradit sama, abych si byla jistá, že je miminko v pořádku. Můj termín se konečně blížil, Terezce se ale nechtělo z bříška. Dvakrát mě poslali z nemocnice domů. Prosby o to, že nemohu přenášet kvůli zvýšené cukrovce v těhotenství, nikdo neposlouchal.

10.1.2020 jsem po pravidelných kontrakcích přišla do nemocnice k porodu a zde nastalo peklo, které upřímně nikomu nepřeji. Jako rodička třetího dítěte a vyučená zdravotní sestra, jsem věděla, co mě čeká, ale toto byl zlý sen. Po pěti minutovém sledování na monitoru mě odpojili z přístrojů a my jeli na porodní box. Propíchli mi plodovou vodu, která byla zkalená – třetí stupeň z důvodu přenášení, dle jejich vyjádření. Doktor, který sloužil, mi sdělil, že monitor „nebyl nic moc“, že je plodová voda zkalená a možná budou muset udělat císařský řez. Nebudu popisovat podrobnosti, které byly strašné, ale nechali mě trpět hodinu a půl, pak ze mě strhli košili a po vlastních nohách a v kontrakcích mě nechali běžet na porodní sál. Terezka ztrácela tep a odcházela. Na operačním stole mě připevnili páskami ke stolu. Kontrakce mi málem potrhaly tělo, byl to zlý sen, jako ve filmu, ale nechci se litovat, vše bych pominula, kdyby závěr nebyl tak tragický.

Terezku vyndali z bříška “mrtvou” s apgar skóre 0-0-0 a resuscitovali ji 15 minut. Pak se poprvé nadechla. Když jsem se probudila a prosila, ať mi dcerku ukážou, doktor se beze slova otočil a odešel. Když přijel manžel a brečel, bylo mi jasné, že se něco stalo. Řekl mi, že Terezku museli resuscitovat a byla odvezena na kliniku KDDL v Praze. Byla jsem v šoku, brečela, ale pořád mi nic vlivem narkózy nedocházelo. Po probuzení jsem si začala uvědomovat, co se vlastně stalo. Dcerka musela podstoupit 72 hodinové chlazení mozečku, protože byla dlouho bez kyslíku. Byla tu šance, že jí toto pomůže. Já jsem se dva dny dávala dohromady po císařském řezu v nemocnici a manžel chodil za malinkou. Je asi zbytečné podotýkat, v jakém psychickém stavu jsem byla. Všechny maminky měly svá miminka a mě zavřeli na pokoj samotnou bez dítěte. Po příchodu mých synů, kteří se těšili na sestřičku, jsem nebyla schopná jim vysvětlit, co se stalo. Vymýšleli jsme si, že malá musí být v inkubátoru, že má žloutenku a nikdo k ní nemůže. Třetí den jsem podepsala revers a odešla z místa činu. Primář se mi omlouval za to, co se stalo a prý, že se nese po celé nemocnici, že byl pozdě zahájený císařský řez. Já chtěla pryč za svojí dcerkou. Z porodnice jsem odcházela s rozpáraným břichem a bez dcerky na úplném dně. Hned druhý den jsem s bolestmi došla na kliniku a spatřila svoji dcerku, strašný to pohled. Všude hadičky, byla oteklá, vypadala strašně. Nemohla jsem si na ni ani sáhnout. Doktoři nám sdělili, že byla dlouho bez kyslíku, chtěla ven a oni ji vytáhli pozdě. Může přežít a nemusí, bylo to 50 na 50. Každý den jsme za ní chodili a seděli u její postýlky. Chtělo se mi umřít s ní.

Po 72 hodinách hypertenze nám bylo sděleno, že Terezce to nepomohlo. Žije, ale její mozeček to zasáhlo. Do jaké míry, to teprve ukáže čas. Nemusí se vůbec hnout, jenom ležet, nemusí vidět, slyšet, chodit a pokud chceme, je tu možnost, dát ji do ústavu, což by nás ovšem v životě nenapadlo. Po 10 dnech mě k Terezce pustili a my se začaly seznamovat. Začaly jsme se učit pít mlíčko a vše byl strašný boj. Začalo mi docházet, že Terezka není zdravé miminko. Do poslední chvíle si to člověk nechce připustit. Po ultrazvuku mozečku mi sdělila paní doktorka, že Terezce se rozpadají mozkové tkáně a nemusí se dožít rána. Ale Terezka bojuje od začátku a stále dál.

Ihned po konzultaci se známými jsme zařídili léčbu v hyperbarické komoře a byly převezeny zpět na Kladno. Terezka měla strašné výkyvy, kdy celé dny zvracela a já jsem se stále bála, že umírá a bojím se dodnes, že mi jednou umře. Pro matku je to to nejhorší, co se jí může stát.

Nyní má Terezka za sebou 40 ponorů v hyperbarické komoře, začala od měsíce rehabilitační léčbu a 5x denně cvičíme. Prognózy jsou strašné, my ale bojujeme. Terezce hrozí dětská mozková obrna, neurolog nám sdělil, že budeme rádi, když si jednou sedne. Že je to náročné a že kluci přišli z části o mámu je též hrozné. Hrozné na tom je i to, že jsme byli šťastná rodina, které se změnil život ze dne na den. Celé je to velice finančně náročné a přestáváme to zvládat. Je smutné, že i v takových případech jde o peníze a stát vám nepomůže. Terezka může od jednoho roku podstoupit lázně, které nejsou zrovna levné a poté další léčebné kroky, které ukáže až její vývoj a zdravotního stav. Proto se na Vás obracím s prosbou o pomoc. Zapomněla jsem napsat, že jsme rozjeli trestní oznámení na nemocnici a už máme rozhodnutí soudního znalce o pochybení doktora, kterému se nechtělo ihned rozběhnout císařský rez.

Právník nám dává naděje na výhru, která může ale trvat i roky. Jsme ochotni se domluvit a peníze po soudní výhře vrátit nebo věnovat nadaci. Terezka ale potřebuje pomoc nyní, dokud je malá. Zatím je potvrzeno, že neslyší a co nás čeká dál, to ukáže čas. Já už se asi jen tak do práce nevrátím a bohužel jsem nyní i na antidepresivech. Mám dvě zdravé děti, pro které tu musím být a při tom ještě musím bojovat s Terezkou.

A proč jsem na začátku zmiňovala, že se schovala? Vyjádření soudního znalce znělo: „Je zázrak, že holčička žije, vzkřišovali mrtvolku, ale chtěla tady být a je tady odhodlána bojovat.“

Děkuji za jakoukoliv pomoc, která bude možná.

S pozdravem

Veronika Petříková